Ačkoliv dnes již neexistující stát, v devadesátých letech patřila Jugoslávie k velice silným reprezentačním celkům. A k jejím hlavním tahounem byl bývalý hráč Valencie, Realu Madrid či Fiorentiny, Predrag Mijatovič.
Jugoslávie byla federací mnoha států, a tak mluvit o něm jako o „Jugoslávci“ není úplně přesné. Tento legendární útočník se totiž narodil v Titogradu (dnešní Podgorica), který se nachází na území Černé hory. Zde také začínal s profesionálním fotbalem, v klubu Buducnost Titograd.
Již jako osmnáctiletý mládežnický reprezentant, do základní sestavy Buducnosti. Hned v první sezoně nastoupil k 31 zápasů, ve kterých dal 4 góly a pomohl, spíše provinčnímu, týmu k devátému místu. Také patřil do jednadvacítky a o jeho talentu vědělo mnoho, nejen balkánských, klubů. Bylo tak jasné, že jej v Titogradu jen tak něco neudrží.
V zimě roku 1989 byl jednou nohou v Hajduku Split. S chorvatským týmem byl již domluven na podmínkách smlouvy a dokonce inkasoval 50 tisíc německý marek. Na poslední chvíli však do celého přestupu vstoupil Mirko Marjanovič, šéf Partizanu Bělehrad. Ten mladého Mijatoviče přesvědčil, aby neodcházel do Chorvatska a ten tak přestoupil do Partizanu Bělehrad. Přestupová částka tenkrát činila 1 milion německých marek.
Hned se v novém působišti uvedl dobře. Hned při svému debutu skóroval a shodou okolností to bylo proti svému mateřskému klubu Buducnost. První sezona jinak příliš úspěšná nebyla a byl spíše střídajícím hráčem. Vše se změnilo, v roce 1992. Usadil se v základní sestavě a dovedl svůj tým k zisku titulu, což vzhledem k tomu, že Crvena Zvezda byla úřadující držitel Intercontinental Cupu a nastupovali za ní hráči jako, Pančev či Savičevič, nebylo zrovna jednoduché. Mijatovič se stal nejlepším jugoslávským fotbalistou a klub věděl, že má v týmu klenot. Za 4 roky v Partizanu odehrál 104 zápasů, ve kterých dal 44 branek, a bylo jasné, že mu je jugoslávská liga malá.
Po všech těchto úspěších okolo začaly sondovat evropské kluby. Zájem o jeho služby měl třeba Real Madrid, Atlético Madrid nebo Juventus. Jugoslávský kanonýr se však nakonec rozhodl pro Valencii a jeho další kroky vedly do slunného Španělska. Valencia však nebyla úplně první volbou. Bývalý prezident Realu Madrid se nechal slyšet, že o něj stál, ale po fiasku s Robertem Prosinečkim nechtěl Bílý balet kupovat hráče z Balkánu. Také se ukázalo, že pro Valencii nebyl přestupovým cílem číslo jedna. Ta chtěla původně legendárního Romária, který však dal přednost Barceloně.
Nezdaněné benefity
Kolik lidí, tolik názorů. To se týká především i našich zákonů, které řeší finance, jež se přímo dotýkají jejich peněženek. Vláda slibuje, že se bude zasazovat o to, aby firmy se zahraniční účastí, nebo přímo zahraniční firmy, které v České republice vytvářejí zisk, odváděli daně u nás. A že se jedná v celku o astronomické finanční částky, […]